Eva Bártová
FU OU
Vztah člověka k prostředí, ve kterém žijeme

Tímto projektem jsem chtěla vyjádřit svůj existenciální pocit nad tím,
co dlouhodobě zažíváme v souvislosti se vztahem ke krajině, našemu
životnímu prostoru a ke světu.
První fotografie znázorňuje ženu sedící v čistém prázdném pokoji, která
se dívá na pokojovou květinu. Květina je umělá. Fotografií bych chtěla
vyjádřit způsob, jak prezentujeme naši civilizaci – jako vyspělý,
moderní a dobře fungující svět. Obraz evokuje sterilitu a vyumělkovanou
estetiku. Jedná se o povrch věcí, který vypadá dokonale.
Na druhé fotografii je žena, která sedí v křesle a drží pokojovou
květinu. Nachází se v přírodě. Ženu jsem vyňala z interiéru a posadila
ji do zahrady. Tímto krokem jsem chtěla vyjádřit přiblížení se k realitě
– a to, že ve skutečnosti nežijeme v umělém prostředí, ale v přírodě.
Třetí fotografie vyobrazuje dva muže, kteří stojí před příbytky lidí bez
domova. Jsou napůl „oděni“ do dětského stanu a tunelu. Touto fotografií
jsem chtěla vyjádřit pomíjivost našich příbytků, v kterých žijeme. Naše
příbytky jsou nestálé a křehké, lehce mohou být zničeny. Podobně jako
náš vztah k místu, v kterém žijeme, není pevně zakořeněný. (Koncept
bioregionalismu).
Na čtvrté fotografii vidíme ženu a „koupelnu v přírodě“. Jde ve
skutečnosti o skládku věcí, které někdo zahodil. Žena sedící na neckách
si fénuje vlasy. Jedná se o odkaz na práci Richarda Hamiltona: „Co
vlastně způsobuje, že jsou dnešní příbytky tak odlišné, tak přitažlivé?
(1956). Svou volnou parafrází na výše uvedené dílo jsem chtěla
ilustrovat posun vnímání našich příbytků a životního prostoru směrem k
etice trvale udržitelného života a vztahu člověka k přírodě.
U poslední fotografie ženy „v přírodním pokoji“ jsem se zamyslela nad
ztrátou společenských jistot, které jsem metaforicky vyjádřila do obrazu
ženy, která se jakoby snaží vzlétnout, ač je přivázána k pevnému
předmětu běžného užívání. Tato ztráta společenských jistot je přímo
úměrná ztrátě spojitosti krajiny vlivem velkých změn v polovině
20.století (Jiří Urban, Kolektivizace venkova v horním Polabí, in: ÚSTR,
Karolinum, Praha 2016). Aby fotografie nevyznívala smutně, mohu dodat,
že mně samotné ještě symbolizuje naději, že člověk, aby našel zpět
životní jistotu, musí vzlétnout a pak ji najde.

Ve své umělecké práci se zabývám vztahem člověka k životnímu prostředí s
odkazem na bioregionalismus Garyho Snydera a Aldo Leopolda. Současně
studuji vývoj krajiny na doktorském studiu environmentální geografie
Ostravské univerzity.